*
Čas jako lehký motýl
Je sobota odpoledne, jako každý obvyklí den odpočinku. Jen tak sedím doma, do uší mi hraje zvláštně melodická hudba, kterou vydávají kapky deště. Padající z nebes jako ztrápené slzy, dopadávají na okenní sklo a jedna po druhé stékají dolů na plechový parapet. Zpívají zvláštní píseň přesně v rytmu našich starých, dřevěných a prachem pokrytých hodin visící nad krbem, které si tikají svůj čas. Jenž nikdy nevidím, kolik věcí bych mohla udělat, ale já tu jen tak bezmyšlenkovitě sedím a koukám, jak mi písek z přesýpacích hodin rychle proklouzává mezi prsty.
Tam někde venku, mraky plují po obloze stále stejným tempem. V tuhle chvíli se zvedá prudký vítr, jenž do vzduchu zvedá pohozenou igelitovou tašku a odnáší ji, kdo ví kam. Zato věčně stojící smutné a staré stromy se navzájem objímají, jako by to bylo naposledy. Jejich větve se pohupují ve větru, z něhož lehce poletují listy a pomalu klesají na zem. Jsou tu už stovky let a znají náš život jako své kořeny. Znají krásu života i bolest lidí. Kousek dál na palouku květin, kde všichni sedí pohromadě, jejich kvítky se otevírají ve sluneční záři a zavírají, když pánem nebes je měsíc. Znají krásu života a teplo slunce, ale i nemilosrdné lidi, co je od svých přátel trhají a nechají zvadnout v samotě bez slunce. Jejich vůně je tak okouzlující a svůdná, že přitahuje nádherně zbarvené motýli, jenž jsou tu proto aby žili naplno ve své krásné nepoškozené zemi. Křehcí a zranitelní drobečkové poletují z květu na květ jen chviličku jejich krátký život jim nedovolí více, jako nám lidem. Odletí tam, kde není smutek ani bolest.
Konečně už přestalo pršet, vyrážím ven na čerství vzduch. Půjdu se projít do parku, říkám si už jsem tam nebyla tak dlouho. Jdu po cestičce podél rybníka kolem mě jsou stromy. Lehký větřík mě jemně hladí po tváři. Sem jsem chodívala jako malá. Tady jsou mé vzpomínky, ale zdá se mi, že se to tu nějak změnilo. Procházím Klatovskou kolonádou a kolem kašny, která je zasypaná odpadky. Lavičky jsou nové. Sochy kolem zdobící park znázorňující roční období jsou tmavé a zmechovatělé zarostlé keři a částečně zakryté stromy. Poté jdu po cestě musím dávat pozor, abych nestoupla do kaluží. Nahlédnu do jedné z nich vidím svůj odraz, mé myšlenky tancují v tichu šeptá mi do ucha deja vu a vzpomínky nečekaně se zjevují jako bych na chvíli vrátila čas. Všechno je tu náhle jiné, má jinou vůni, řekla bych léta. Všechno je kolem mě krásné. Vedle mě stojí tříkolka, v levé ruce držím plyšového medvídka a v pravé ruce růžovou křídu, přede mnou na cestě je namalovaný domeček a sluníčko, které se směje. Poté slyším své jméno: ¨ Terezko! ¨ Terezko! Volá maminka schovaná za stromem. Nemohu jí najít, ale pak na mě vybafne. Dále jdu na prolézačku a nakonec usednu na kolotoč, v tuto chvíli se vše vrací zpět do současnosti. Při této vzpomínce mi do očí vyhrkly slzy. Přemýšlela jsem nad tím, jaké to bude až za 50 či 60 let, jako stařenka půjdu se projít po parku sednu si na lavičku a budu stejně vzpomínat na to, jak jsem tu byla dnes. Pomalu odcházím z parku, ještě se na chvíli zastavím a pozoruji poletující listy kolem mě. Vítr si pohrává s listy smutných, starých stromů a víří je k nám, abychom nezapomněli, jak je život krátký…
Doma pak v šuplíku hledám zápisník, však místo zápisníku nacházím bílou čokoládu z Benátek, kterou jsem koupila před rokem a půl. Tenkrát byla moc dobrá a já si ji tam schovala, že si jí někdy dám a připomenu si Benátky. Ale jak se tak dívám, zjišťuji, že má prošlou lhůtu. V tu chvíli mi náhle připadá, že jsem, jako ta čokoláda odkládá se na lepší časy, stárne a pak se nedá sníst…
Až jednoho dne, přestanou kytky kvést, až nepobereme dech, pak zastaví se čas, budeme se dívat na šťastné lidi, co se shledali a zbaběle před štěstím neutekli. Poté začne pršet a my s ním, uvědomíme si ztrátu, otočíme se a budeme vroucně chtít vrátit čas, ale to už zná každý z nás…
Život je neskutečně krátký, jako život motýla, to malé štěstíčko schované v jeho křídlech, jenž když špatně uchopíme, rozplyneme se s časem navěky…..
*
Osudný nástup
Jako malý stojíš na tom obrovském nádraží plných možností. Máš ještě čas, je brzo, vlaky se stále nerozjely. To prostředí tě zajímá, s chutí objevuješ nové věci. Vše je náhle krásné s nadšeností prohlížíš si vozy. Hraješ si na průvodčího a nevnímáš ten dav lidí, co čeká. Někdo smutně stojí s hlavou svěšenou, hledí kamsi do prázdna. Jiní jsou netrpěliví a nervózní přešlapují na místě. Ty se jen raduješ, protože máš čas, tvůj vlak ještě nepřijel. A tak ani nevíš, že možná ten dav pojede s tebou stejným směrem.
Slunce se vyšplhalo za obzor a městem se rozlila zář. Vlaky otevřely svou náruč. Ty jsi pochopil, že je čas vybrat si jeden z nich a jet na tu pouť světem bez hranic. Tak kterým vlakem se vydáš? V hlavě otazníky máš, nic ještě neznáš. Náhle ti to jedno není, přes noc dostals rozum, už nejsi malý. Pohlížíš kolem na dav lidí. Zaujala tě ta slečna v květinových šatech, co se na tebe usmívá? Né? A co ti muzikanti, ten hlouček ztřeštěnců, veselých, co vyhrávají? Těm musí být veselo. Půjdeš za nimi? Zdá se, že se usmíváš. Á vida! Broukáš si jejich píseň. Je tu však ještě mnoho lidí. Možná, že sis všiml toho pána, co losy prodává. Půjdeš s ním, koupíš si jeden? Co ta nebohá stařenka, co zavazadla neunese a stěžuje si na celý svět? Nebo ti nezdvořáci co šňupou koks a mluví o lepším světě? Nelze jmenovat všechny, když každý z nich, tě může ovlivnit. Ach ano, slečna v květinových šatech upoutala tvojí pozornost. Usmívá se na tebe a svůj pramínek vlasů laškovně kroutí na prst. A ejhle zapřemýšlel jsi se příliš, vlak do kterého nastoupil hlouček muzikantů ti ujel. Mohl jsi to stihnout, kdybys nezaváhal. Musíš počkat na další.
Vlak však ne a ne přijet, má nečekané zpoždění. Lidé stojící na nástupišti jsou netrpělivý a naštvaní jejich ústa se nepatrně křiví. Koukají na hodinky a oči obracejí v sloup. V tu chvíli slunce vystřídala černá mračna, která spustila nečekanou krůpěj deště. Lidé se rychle schovali do přístřeší. Nebylo slyšet nic než kapky bubnující o střechu nádraží a mumlající dvě starší ženy. A přece jen už je lehce slyšet v dáli houkání vlaku.
Už konečně zastavil před natěšený dav lidí, kteří se hned nahrnuli dovnitř, jakoby bojovali o poslední své místo. Máš ty lístky? Já nevím, asi v kapse…Povídali si dva chlapci. No konečně uf už sedím, bolí mě nohy… Říkala si pro sebe starší paní. Poté do vlaku nastoupila rodina, táhli velké kufry, jako by se chystali na dalekou cestu. Manželé a dvě malé děti, kteří drželi na vodítku bílého voříška. Tak si sedneme sem ne? Povídá muž, žena odpoví Mně je to jedno, já tam vůbec jet nechci. Mám takovou žízeň…Povídá muž a v ten moment jakmile otočil víčkem od lahve skutálelo se o uličku dál. Do prdele se na to můžu vy… Co? No víčko! Já nevím, kde je, já ho nevidím. Křičel jako vesnický buran muž. To bude asi vaše! Podává víčko ochotný pán muži přes uličku. Jé děkuji a kampak jedete?…
Mnoho lidí mnoho osudů, a ty sedíš sám koukáš do okna, hledíš na ty utíkající stromy. Doma tě čeká manželka, se kterou si nemáš co říci, jsi unaven z práce. Přesto máš nutkání jít se projít po vlaku a tak vyrazíš. Cestou tě však něco zarazí, neslušné chování jedné dívky, opírající se o otevřené okno. Mladá dívka s modrými vlasy, které jí padají do velkých tmavých očí, na sobě má batikovanou zvláštně střiženou halenku, krátkou sukni, vysoké boty a v nich barevné podkolenky. Krk jí zdobí náhrdelník, se zeleným kamínkem v ruce drží cigaretu a lehce vyfukuje kouř s úst. Okamžitě típni tu cigaretu, jak si to vůbec můžeš dovolit kouřit ve vlaku?! Dívka se jen ušklíbne a hluboce se zadívá do jeho rozzlobených očí, jako by ho chtěla svést a kouří dál. Tak ty jsi mi nerozuměla? Kdo to má čuchat? Takový smrad! Povídá muž, dívka odsekne ještě si nikdo nestěžoval, jsi první! Muž vzápětí odpověděl: Jakou můžeš mít tu drzost zapálit si ve vlaku, kde jsou malé děti a ještě mě tykat? Kdybys byla v mé třídě, měla by jsi to se mnou těžké, kuřáky já netoleruji! Dívka na to Aha, jsi učitel. Ano jsem a přestaň mě pořád tykat! Típni už tu cigaretu, jasný? Dívka se zase hluboce zadívala do jeho očí a pravila. Jasný! Típla A odcvrnkla cigaretu, znovu pohlédla do jeho očí a mrkla jedním okem a z místa odešla. Muž se vrátil na své místo a nemohl se vzpamatovat z toho, co viděl. Očima prolétl sedačky a uviděl opět vedle přes uličku před ním sedět onu dívku, která na něj zírala. Muž si pomyslel v hlavě. Teď tě nesmím zpustit z očí, ať nevyvedeš zase nějakou hloupost. Dívka vytáhla ze své brašny skicák a aqualerové barvy a začala malovat. Muž zpozorněl, nedalo mu to a po chvíli se šel zase projít, aby zjistil co dívka maluje. Když procházel kolem ní zahlédl svůj portrét, který se mu velmi podobal. Pane bože. Vykoktal muž s překvapením. To je nádherný, kde jsi se naučila, takhle malovat? Začal se zajímat o její výtvor. Ve škole, studuji malířství a omlouvám se za to tykání. Jsem prostě taková, nežiju pravidly bez ohledu na důsledky. Myslím, že jsme se narodili jako svobodní lidé, proč se řídit pravidly, které kdosi určil? Muži začala její filozofická řeč zajímat. Můžu přisednout? Zeptal se ostýchavě muž. Dívka podala ruku se slovy. Jasně, jsem Natalie. Já jsem Adam, klidně mi tykej, když chceš. Na jejích rtech se objevil úsměv. Kolik ti je a máš někoho? Zeptala se Natálie. Je mi 36 a nikoho nemám, jsem sám. Zalhal Adam. Mě je 17 a také nikoho nemám, žiji jen s maminkou. Tatínek od nás odešel dřív než jsem se narodila. Podívej na ty lidi kolem všichni se tváří, jako kdyby jeli na porážku a vůbec si neuvědomují jak je krásné na světě být. To já taková nejsem žiju naplno vychutnávám si každičkou vteřinu z toho mala času co mám. A nekoukám na čas, hodinky jsem dávno zahodila. Je jedno jestli přijde člověk brzo nebo pozdě, hlavně že je šťastný. Filozofovala dívka. Muž jí bedlivě poslouchal a odvětil větou. Mně dnes ujel jeden vlak, kterým jezdím pořád, ale nikdy jsem nejel v tuhle hodinu. Dost mě to vykolejilo, měl jsem být už dávno doma. Ale co. To je jedno, na to kašlu. Dívka řekla tak to si musíme plácnout a napřáhla dlaň. Plácli si.
Tak to trvalo po určitý čas, Adam přestal jezdit tím vlakem, kterým jezdíval dřív, aby mohl potkat dívku, která mu zamotala hlavu. Ano zamiloval se do ní. Úplně zapomněl na svojí manželku. Byla to přesně holka, která od života věděla co chce, měla svůj názor na svět a hlavně byla jiná, než jeho manželka. S níž se totiž moc nesmál, o nějakém filozofování nikdy nebyla řeč.
Jednoho dne když zase jel Adam ve stejný čas vlakem, koupil Natalii obrovskou kytici červených růží. Nastoupil a v tu chvíli mu začal zvonit mobil v kapse. Manželka mu volala ze zastávky vlakového nádraží, kde na něj nečekaně čekala. On jakmile zjistil, že mu volá, ihned zaklapl mobil a přistoupil blíž k Natalii ta ho objala a políbila. Adam jí předal kytici. Z ničeho nic se v Natálčiných očí objevily slzy, ale ne radostí pohlédla na Adama a utekla před ním, jako by si vybavila nějakou negativní vzpomínku. Adam se rozutekl za ní. Když běžel do cesty se mu připletla obézní průvodčí. Jízdenku prosím! Řekla naléhavým hlasem. Teď nemůžu, musím dohnat tu dívku. Řekl zaskočený a udýchaný Adam. Průvodčí pravila. Jakou dívku? Řekla jsem jízdenku! Tu dívku s modrými vlasy, běžela přede mnou. Tak pustíte mě? Vyhrkl Adam. To není možné, dívku s modrými vlasy jsem znávala. Jezdívala často tímhle vlakem, byla taková zvláštní vždycky seděla u okna a čmárala si něco do bloku. Je to přesně rok co chuděrka skočila pod vlak. Prý z nešťastné lásky. Máte krásné růže. Tenkrát také dostala růže od svého milého, ale na rozloučenou. Psali to v novinách. Adam nevěřil vlastním uším, opřel se o okno a se zoufalstvím sklouzl k zemi, hlavu složil do dlaní. Potkal pravou lásku a teď o ní přišel, tolik si spolu rozuměli. V ten okamžik vlak prudce zabrzdil až koleje zapískaly. Lidé se seběhli a volali někoho přejeli, pane bože, někoho přejeli to je strašné. Adam nevnímal, byl zaskočen děsivou zprávou od průvodčí. Bylo dlouhé čekání než přijela záchranná služba. Po pár hodinách Adam zjistil, že to byla jeho manželka, kterou vlak přejel.
Čekala na něho, aby mu radostně oznámila, že je těhotná. Zrovna, když mu opět volala, nerozhlédla se a nešťastnou náhodou vstoupila do kolejnice.
Když se to Adam dozvěděl, utíkal do nemocnice, kde jeho manželka umírala. V ruce nesl kytici růží, které měl původně dát dívce, co mu zamotala hlavu a svedla na scestí, dívka co byla pouhým duchem, jeho představ. Až teprve teď si uvědomil, když přistoupil blíže k její posteli, jak velkou chybu udělal, jaký poklad vedle sebe nevnímal a ztratil. Nastoupil tenkrát do špatného vlaku, kdyby nezaváhal, mohl jí zachránit. Poprvé za celý život jí přinesl růže…
*